Kdy začala moje cesta na Slet? Možná před 65 lety, když jsem začala pravidelně cvičit v tělocvičné jednotě Sokol Přemyslovice.
V tu dobu sice Sokol formálně neexistoval, ale u nás na vesnici se to neřešilo. Každý rok bylo veřejné cvičení, nebo spartakiády. V roce 1965 mi bylo 12 a naši šestnáctku vybrali k účasti na III. celostátní spartakiádě v Praze. Byla se mnou sestra, obě jsme cvičily skladbu pro starší žákyně. Maminka zvládla dvě skladby pro ženy, a ještě byla okresní cvičitelkou dorostenek. Bylo to úžasné, atmosféra, nadšení cvičenců. Politicky jsem to vůbec nevnímala. Před námi cvičili dorostenci, a dodnes si pamatuju povely z amplionu: "Dorostenci končit, lavičky uchopit!"
Chodila jsem do "Sokola" jestě celou střední školu. Když jsem odešla studovat do Hradce Králové, při každé návštěvě doma jsem se snažila stihnout i cvičení. Pak přišlo zaměstnání, děti, spousta povinností.
Pohybu jsem se věnovala stále, ale nebylo to v Sokole. Před třemi roky jsem jako časem oplývající důchodkyně začala chodit s vnučkou Dorotkou do Sokola Olomouc, cvičení rodičů s dětmi. Dorotce se tam líbilo. Vloni na podzim Věra a Olga, naše cvičitelky, oznámily, že pro zájemce začne nácvik skladby Čmeláčci. Okamžitě mě to nadchlo. Pustila jsem si doma video, a bylo rozhodnuto. Jen jsem měla trochu obavy, zda to fyzicky zvládnu. Hodím si děcko na záda, a třeba už se nenarovnám. Ale touha zúčastnit se Sletu v Praze byla silná.
Nácvik nebyl jednoduchý. Obdivovala jsem naše cvičitelky. Děti byly přes zimu nemocné, neustále se měnil počet i složení nacvičujících, málokdy jsme se sešli všichni. A zjistila jsem, že už mi to ani tak snadno neleze do hlavy.
A přišlo první vystoupení ve Chválkovicích. Čekali jsme na nástup, a mně tekly slzy. Vzpomněla jsem na babičku, která se nám chlubívala svojí vyšívanou sokolskou blůzkou, na maminku, která se mimo jiné zúčastnila i Sletů v roce 1938 i v roce 1948. Teď se nesly se prapory a já vnímala sokolskou hrdost. A přišla cesta do Prahy. Chtěla jsem prožít celý sletový týden. Dorotka byla hodná, užila si v Tyršově domě, vyfotila se s Pepíkem, trpělivě snášela zkoušky, čekání. Zádrhel nastal v pátek, v den našeho vystoupení. O přestávce mezi poslední zkouškou a nástupem jsme se setkaly s dcerou, Dorotčinou mámou, která se přijela z Olomouce na nás podívat. Dorotka ještě v ten den slavila své páté narozeniny. Pověsila se na mámu, sdělila mi, že jde s mámou na tribunu, a ať si najdu náhradního čmeláčka. Zdálo se být vymalováno.
No, nakonec jsme spolu cvičily. Cestou na stadion Dorotka absolvovala nekonečně mnoho "placáků" od cvičenců jiných skladeb, to bylo krásné povzbuzení.
Chlapi, kteří neváhali se třeba i pár kroků vrátit ,aby si plácli s čmeláčkem. A pak ten aplaus! Dorotko, k tvým narozeninám, tleská ti celý Eden! Za šest let bych chtěla být rozhodně zase u toho. Byl to neskutečný zážitek, neumím to popsat. Tu spartakiádu jsem si taky užila, ale tohle bylo jiné, silnější. Všichni, kteří se účastnili, tam byli dobrovolně a rádi. Nakazila jsem i starší vnučky, jsme odhodlané jet příště všechny.
Eva Sorbiová
