Když jsme s dětmi začali chodit do Sokola v Roudnici nad Labem, měl jsem vždy před očima starou tetu Jaru, která se zdejším oddílem sjezdila všechny slety co jich za socialismu bylo. („Žádné spartakiády…“, rozčilovala se, „… jsou to naše slety, jen natřené na rudo!“). Proto mne zamrzelo, že výše uvedeného hesla se drží jen starší generace – na letošní slet se vydali jen nemnozí muži a ženy, ale žádná z dětských či dorosteneckých složek. A protože na moji výzvu se z R+D nikdo nepřihlásil, našli jsme své značky v Sokole Čimice – malé jednotě na severu Prahy, kde ale jsou příslušností jak autorka, tak metodička skladby pro rodiče a děti – pro Čmeláčky.

Před vlastním všesokolským sletem v Praze proběhly slety oblastní, krajské a župní, pro nás to byly slety na Kladně a ve Voticích.

První den sletu započal se velkolepým průvodem. Vždy mne fascinovalo to veliké množství lidí, které se sejde – a dobrovolně a hrdě. Pochod hrdosti. Zaujalo mne, že i v tom množství lidí jsem potkal téměř všechny své známé z minulých nácviků či sletů – ať už z Prahy či třeba až z Vysočiny. Večer pak proběhlo jednak slavnostní zahájení sletu v Národním divadle, ale také sokolský noční výstup na Petřín – a my to vzali od hladiny Vltavy až na vrchol věže.

Druhý den byl pro nás klidný. Trošku nás mrzelo, že jsme byli dvojí náplavy – ač původem z Prahy, běžně cvičíme v Sokole v Roudnici nad Labem, ale na slet jsme nacvičovali zase zpátky v jednom ze Sokolů v pražské župě Podbělohorské. Přitom zrovna oddíl R+D je v Roudnici celoročně dobře fungující.

Třetím den sletu probíhal Sokol Gala. Díky velkému zájmu se pro cvičence otevřela i generálka odpoledne, takže program bylo možno shlédnout i s malými dětmi (a u nás díky rychle reagujícímu Janu Hauptovi i s naším nejmenším). Začátek Gala – hístorie Sokola, byl opravdu velkolepý, odrážel Tyršův ideál spojení duchovna a tělesna; druhá půle programu byla spíše zábavná.

Čtvrtý den započaly nácviky pro nás, pro Čmeláčky. Zatím bez dětí. Já sám jsem kdysi měl za to, že tento slet budu cvičit za muže či dokonce za seniory. (Je mi 55+.) Osud tomu chtěl však jinak. Ale jak jsme si řekli s jedním ze spolucvičenců: „Lepší dostat infarkt teď mezi Čmeláčky, nežli čekat na Alzheimera mezi seniory.“

Pátý den Sletu byl v plánu ráno nácvik bez dětí, odpoledne pak generálka s dětmi – pro nás pro rodiče, a nejen z venkova – tedy logistické šachy: Domov – zařídit hlídání – stadion – vyzvednout z hlídání – zase atd.

Pátý den byl ještě náročnější, protože ráno probíhal nácvik jak s dětmi dopoledne (+ nácvik nástupů a odchodů), tak odpoledne následovalo vlastní vystoupení. Vzhledem k tomu, že naše vystoupení bylo až ke konci programu, ze cvičení ostatních jsme viděli jen málo. Ale i to málo stačilo – tím málem byl naplněn bouřící stadion Eden. Že následné naše vystoupení dole v aréně bylo pro nás vyvrcholením nejen sletu, ale i celoroční přípravy, to snad není nutno psát. To, že to byl, a je, jedinečný zážitek – to zase psát je bezvýznamné, neboť jde o nesdělitelnou zkušenost, kterou je nutné zažít. A že jsme měli možnost asistovat při závěrečném obrazci – stromu života, to už byla jenom třešnička na dortu.

Po vystoupení mne pálily chyby, které jsem zaznamenal u sebe i ostatních. Až když jsem viděl celé cvičení v televizi, uvědomil jsem si, že kytky a poletující čmeláci na louce nejsou nikdy v dokonalém zástupu. Zapadl mi tak poslední dílek celé sletové skládanky a já si mohl říct: „Dobré to bylo.“

Na tomto místě chci poděkovat čimickým sokolům, zejména pak paní Darině Fabiánové, metodičce skladby a cvičitelce v Sokole Čimice, za vlídné přijetí, adopci a pak spolupráci během nácviku. A druhé poděkování patří Jaromíře Ludvíkové, náčelnici župy podřipské: Přesto, že jsme byli v nácviku jen ti nejmenší mravenečci (v tomto případě Čmeláčci) a jediní v této skladbě v celé župě (cvičící navíc jinde), komunikovala s námi tak, jako bychom byli velkou jednotkou. Úplně a včas. Po sletu přijde vždy takový smutek – něco krásného končí. Jak jsem zaslechl v Tyršově domě z rozhovoru dvou chlapů ve forntě na pivo: „Hele, cítím se jako po maturitě – co teď bude dál?“ Inu, slet spojuje – dál bude zase život, cvičení – a v roce 2030 slet s číslem XVIII. Nazdar!

Michael Ort, Sokol Roudnice nad Labem