Slet 2024 byl pro mě velmi silným zážitkem a znamenal významný mezník v mém životě podobně jako ten v roce 2018. Letošní slet u mě byl provázen směsicí emocí — smutkem, žalem, radostí, ale také nadějí. Důvodem ke smíšeným pocitům byla smrt našeho milovaného nejstaršího syna Jiříka. Jeden „malý“, ale vlastně už svým způsobem velký sokol odletěl předčasně do nebe 17. 6. 2024 po tragické nehodě ve věku 13 let. Krajský slet 8. 6. 2024 v Českých Budějovicích si velice užil. XVII. Všesokolského sletu se bohužel nedožil.
Stála jsem před těžkým rozhodováním, zda mohu vůbec odjet kvůli hlubokému zármutku. Zanechat doma truchlícího manžela a tři děti. Nicméně jsem podvědomě ani chvíli neváhala. Hnacím motorem byla nejen „povinnost“ k mým sestrám, ale i k mému synovi.
Bylo mi jasné, co by Jiřík chtěl a co by si přál: „Mamko, musíš jet. Pilně jsi nacvičovala a těšila ses šest let. Přeci to teď nevzdáš. A pamatuj. Kde jsi ty, jsem i já.“
A tak jsme společně vyrazili na slet. Místo svého syna jsem si vezla plyšového Sokolíka Jiříka, kterého jsme na jeho počest překřtili při rozlučkovém rituálu v TJ Suché Vrbné. Motto letošního sletu: „Slet spojuje“ pro mě měl hlubší význam. Umožnil mi být na chvíli anonymní členkou něčeho velikého, co přesahuje nás všechny. Zároveň být „jen“ jednou z celku a také matkou, která tančí v dešti „V rytmu srdce“ pro svého syna. Zažívat u toho chvilkový pocit štěstí, že jsem tady a teď, že mohu být s ostatními na ploše, že mohu žít, i když můj syn to štěstí neměl, že dokud tu budu já, bude tu i on. Jsem vděčná za závěrečný obrazec Stromu života, který mi dodal naději na lepší zítřky.
Oslovení „bratři a sestry“ pro mě není jen pouhým slovem. Naše Sokolská parta se opravdu zachovala jako rodina ve chvíli nejtěžší. Děkuji svým sokolským sestrám a bratrům, kteří mě podrželi a nechali mě prožít slet tak, jak jsem potřebovala. Navždy v mém srdci zůstanou vzpomínky na radost z pohybu, na zahájení v dešti s panem prezidentem, na rozhovory o tom, co bylo a co bude dál, na zvuk kytar a zpěv, na chvíle v tichosti a rozjímání, na čas strávený v bazénu a na tu sílu, kdy slet opravdu spojoval, pomáhal a umožnil mi přežít další týden z mnoha dlouhých týdnů, která nás teď čekají.
Už teď se velice těším na slet 2030 a věřím, že budu znovu hrdě stát, s hlavou vztyčenou a v radosti. Podobně jako jsem stála už v roce 2018 při skladbě „Ženobraní“. Díky minulému sletu jsem znovu objevila sama sebe, poté co jsem se ztratila v péči o své tři syny a o domácnost. V mezidobí se nám narodila dcerka. Nyní mi slet pomohl navrátit ztracenou sílu, kdy jsem účastí na něm dala pomyslnou záchranou masku poprvé sama sobě.
Jsem pořád hrdou maminkou čtyřech dětí. Mám teď tři krásné zdravé děti na Zemi a jedno v nebi, které nás hlídá, ochraňuje a dává nám sílu jít dál. Miluji Tě až do nebe a zpátky, Jiříku!
Ria Kadlecová,
TJ České Budějovice - Suché Vrbné
