Můj příběh a zážitky ze sletu

Do sokola chodím 8 let, letošní slet byl můj první. Mohla jsem se zúčastnit již v roce 2018, ale byla jsem malá, vůbec jsem nevěděla, co to slet je. Pouze mi bylo řečeno, že bych musela celý rok o víkendech nacvičovat, to se mi moc nezamlouvalo. Za rok jsme se učili o sletu, paní učitelka nám ukazovala videa, mně potom vlastně začalo být strašně líto, že jsem tam nebyla. Od té doby jsem věděla, že na sletu musím být.
Jak jsem již zmínila, sokol navštěvuji dlouho, od první třídy. Bylo nás 60 žákyň, do teď nás zůstalo 10. Spolu jsme jezdili na sokolské tábory, několikrát týdně jsme se viděli v sokolovně. Bohužel se už často nevídáme, postupně odcházíme na střední (naše cvičení/tábory jsou do 15 let). Jako hrdí sokolové jsme se přihlásili na skladbu Fitness. Nácviky jsem brala jako poslední rok s těmito skvělými lidmi, se kterými jsem prožila značnou část dětství. Chtěla jsem si ho pořádně užít. To se mi také splnilo, odcházela jsem se skvělým pocitem. Sletový týden byl báječný, přestože jsme se v podstatě nehli z Edenu, čas mezi zkouškami jsme trávili hrami a povídáním, moc jsme se nasmáli.

Největší stres jsem měla před generálkou. Bylo to kvůli nástupu. Vypadal úžasně, to musím uznat. Pro mě bylo těžké orientování na tak velké ploše, přes ostatní jsem neviděla značky, abych zjistila, zda stojíme správně. Navíc jsme nesli více bradýlek, jelikož někteří naši cvičili ještě leporelo nebo sokolhraní. Nakonec vše vyšlo, po doběhnutí řad se mi pokaždé ulevilo a zase jsem si to užívala.

Během sletového týdne bylo několik momentů, které mě zahřály u srdíčka.

Většinou když lidem řeknu, že chodím do sokola, tak neví, co to je. Když jsme šli na první zkoušku a viděla jsem tam hromady lidí, které tam také míří, udělalo mi to velkou radost. Došlo mi, že vlastně všichni tito lidé ví, co to sokol vůbec je.

Všichni říkali „V tunelu buďte potichu!“ Jenže 1500 puberťáků se těžko koriguje. Na zkouškách, když vystupovali senioři, to bylo velmi dojemné. Mnoho nás v tunelu zpívalo Být stále mlád. Na to ráda vzpomínám.

Žasla jsem nad neskutečnou podporou. Tolik placáků jsem si za celý život dohromady ani nedala. Stáli jsme za zábranou, rodiče zvedali malé děti, aby si s námi plácli. Všechny věkové kategorie se navzájem podporovali. I security si s námi plácali. Když jsme oba dny odcházeli ze seřadiště, ostatní tleskali a přáli nám hodně štěstí. Rozhodně to pomohlo s nervozitou. Bylo to neskutečné. Na zkouškách i programu, jsme při čekání v tunelu sice nic neviděli, ale slyšeli a to potlesk pro skladby před naší, vždy jsme se přidali.

Slet rozhodně spojuje! Za mě hlavně spojuje generace, to bylo především vidět při závěru, kde my mladí probíhali těmi nejstaršími. Spojuje účastníky, byli jsme spolu na jedné ploše a užívali si to, všichni s nadšením reprezentovali sokol. Spojuje i mimo sokol. Moji kamarádi, jiná paní učitelka, rodiče, také chtějí na slet poté co viděli lidi ve svém okolí se účastnit.

Veronika Nováková, 14 let, Sokol Spořilov